Homo Ludens

V knize Homo Ludens definuje Johan Huizinga hru jako ústřední činnost prosperujících společností. Identifikuje pět charakteristik hry: je svobodná; není „obyčejným“ ani „skutečným“ životem; liší se od „obyčejného“ života jak místem, tak trváním; vytváří řád; není spojena s žádným materiálním zájmem a nelze z ní získat žádný zisk. Na příkladech z humanitních věd, obchodu a politiky napříč kulturami Huizinga zkoumá hru ve všech jejích rozmanitých podobách – ve vztahu k jazyku, právu, válce, vědění, poezii, mýtu, filozofii, umění a mnoha dalším. Jak píše: „Civilizace je ve svých nejranějších fázích hrána. Nepochází ze hry jako dítě, které se odděluje od lůna: vzniká ve hře a jako hra a nikdy ji neopouští.“ Počínaje Platónem Huizinga sleduje přínos „člověka hráče“ přes středověk, renesanci a raný novověk. S ohledem na naši dobu píše: „V americké politice je [hra] ještě zjevnější. Dlouho předtím, než se dvoustranický systém zredukoval na dva gigantické týmy, jejichž politické rozdíly byly pro outsidera stěží rozeznatelné, se volební kampaň v Americe vyvinula v jakýsi národní sport.“ Díky svému pozoruhodnému historickému záběru definuje Homo Ludens hru pro další generace.